Sloužil jsem lidu část 5.

Zmatky v kasárnách po návratu z přehlídky utichly a obvyklá buzerace trochu polevila. Nastala příprava na LVT (Letní výcvikový tábor) v Doupovských horách.

 Před odjezdem na Doupov jsme prodělali několik výjezdů do našich pohraničních pal-postů poblíž bývalé vesnice Bohuslav. Jeli jsme nesjízdnými cestami směrem ke hranicím s Bavorskem. Po Bohuslavi ani památky, jenom tam uprostřed lesa zbyl velký barokní kostel, který byl už vidět od vesnice Labut'. Dojeli jsme až ke kostelu. Vrata se otevřela a po odpojení kanonů naše náklad'áky vjely dovnitř. Kostel sloužil jsko garáž pro vojenské náklad'áky. Kostelní výzdoba dávno rozkradená a místo ní bylo na zdi spousta čmáranic pořízených naší lidovou armádou. Překrásné barokní lavice byly zdemolované a zbylé dřevo naházeno u zdi. 

Po několika dnech v palpostech jsme se opět vraceli do kasáren. Jeli jsme zkrze zničené pohraniční vesničky sudetského phraničí. Byl to smutný pohled.  Asi po dvou dnech se celý pluk začal připravovat na přesun do Doupovských vrchů. Zabrali jsme několik nákladních vlaků. Cesta na Doupov trvala zhruba týden. Po celou dobu jsme byli ubytováni v dobytčákách. Každý vlak měl svoji kuchyni. Dorazili jsme do nějakého opuštěného a polozbořeného městysu. Naše věci jsme naházeli na náklad'áky, připojili kanony a vyrazili po jednotkách do vojenského prostoru.  Před námi jely celé kolony náklad'áků, tanků a bojových vozidel HKL (Hakly) po německém wehrmachtu. Ani ty jejich kříže na kapotách nebyly pořádně odstraněny. Naše jednotka měla přestávku v další větší vesnici, taktéž opuštěné a polozbořené. a před tím vykradené rudými gardami. Náměstí bylo zarostlé vysokou trávou a kopřivami. Kaštanové stromy přerostlé a nepěstěné. Socha sv. Nepomuckého byla pobořená a "volant" s pěti hvězdami, který dříve zdobil jeho mučednickou hlavu se válel zrezlý u jeho nohou. Na některých domech byly ještě německé nápisy...Schneider, Beckerei, Gasthaus, Fleischerei a já nevím jaké ještě. Vyskákali jsme z vozů a začali prohledávat domy s vytlučenými okny.

Později jsme dorazili do rozlehlého stanového tábora, kde jsme byli ubytováni. Byl červen a nastala veliká vedra a sucha. Mnoho dnů nesprchlo a tráva byla úplně vyschlá.  Při chůzi po ní se prášilo. Pitné vody byl nedostatek a tak nám tam odněklud vozili nějakou nakyslou minerálku ve zvláštních dřevěných cisternách, které silně připomínaly lejty na močůvku, kterou kdysi používal můj děda na jeho gruntu. Ta nakyslá a teplá voda se nedala pít. Někoik vojáčků po jejím použití zmizelo v polní marodce. Holit jsme se museli v čaji, který nám dováželi z nějakých blízkých kasáren. S mytím to bylo špatné. K tomu sloužil potok, který lágrem protékal a pak malý rybník, který se začal nahánět jako ten Tálinskej, když do něj vstoupilo několik set vojáčků najednou. 

My jsme zajištovali protivzdušnou obranu třetího praporu. kanony jsme vyvezli na malé návrší, které se ale v tom vedru rozpálily, nedalo se jich holou rukou dotknout, i když byly zamaskované maskovací sítí. Nikde žádný stín. Rozpálené byly i helmy. Litoval jsem tankistů, zakonzervovaných v rozpálených ruských tancích T34, o pěchotě ani nemluvě. 

Pozorovali jsme z návrší útok tankistů na polorozbořenou opuštěnou vesnici. Pak přišla pěchota a nacvičovala boj v osadě. Cvičení skončilo, oficíři byli v extazi a jásavě vyhodnocovali úspěchy cvičení. Vesnice ležela v ruinách. Po cvičení jsme vyfasovali zednické třísky a jali se čistit cihly z rozstřílených domů a nakládat je na "Vétřiesky" (Náklad'ák Praga V3S) .Podle pověstí, které kolovaly v lágru se tyto odvážely v dál do míst, kde si páni plukovníci a jiná vojenská drůbež stavěli letní vily.

I naše jednotka musela projít pěšáckým výcvikem. Dostali jsme IP balíčky s rozpustnými pilulkami, které se musely vhodit do vody a udělat jí pitnou. Vedro bylo úmorné, žízen neuhasitelná. Kolena jsme měli odřená do krve z plížení a plazení proti imperialistům. 

Hygiena v lágru na úrovni nějakého afrického kmene. Ani já jsem se nevyhnul následkům. Udělalo se mi zle. Potácel jsem se po lágru, velitel mně poslal na polní marodku. Změřili mi teplotu. 40,2. Musel jsem otevřít pusu, do které mi nacpali velkou lžíci nějakého bílého prášku, který jsem stěží spolykal. Ztrácel jsem vědomí. Položili mně na nosítka. Pak jsem si už nic nepamatoval. Měl jsem nějaké divoké sny, Zhruba za tři hodiny jsem se celý propocený a zesláblý probudil. Znova mně měřili teplotu. "37" zajásal zdravot'ák a poslal mně zpět k jednotce. Ptal jsem se, co mi to dali za sajrajt. Prý chinin a trochu to předávkovali, abych jim tam prý nezhebnul. Odplazil jsem se zesláblý k jednotce. Byla večeře. K večeři nedosolené a nedovařené vepřové s přesolenými rozpustnými bramborami. 

Za pár dní se mi rozbolel zub. Opět jsem pochodoval s oteklou hubou k zubařskému stanu. Ten byl vzdálený asi půl kilometrů od našeho stanu.Před stanem seděl na zemi sympatický a přátelský mladík v plavkách a četl nějakou knihu. Když viděl moji oteklou tvář, vyzval mně, abych vstoupuil do stanu. Tam bylo snad padesát stupn'ů horka. Sedl jsme si na křeslo a dostal injekci. Moc nezabrala. Po delším zápase pan aspirant v boji se zubem zvítězil a zub vytrhnul. Měl jsem prý kliku, váček nepraskl.

"Jdi zpátky k jednotce a nevotvírej hubu, aby se ti do ní nenaprášilo a nedostals otravu"

Nastalo plahočení zpět. Jediná schůdná cesta byla ta, po které zrovna projížděly tanky při přesunu do bojových pozic. Děsně se prášilo, tanky dělaly nesnesitelný rámus, vzduch byl nedýchatelný a plný výfukových plynů. Nos jsem měl ucpán prachem. Dobelhal jsem se do stanu. Padl jsem na slamník, ale usnout jsme nemohl. Venku nacvičovala hudba pluku nějaký marš a bubenik stojící s bubnem na kraji lesíka nacvičoval všelijaké rytmy. Šílel jsem ze všeho a nakonec jsem se rozbrečel. Zub, či ta díra po něm děsně bolela, ve stanu nesnesitelné vedro, všude výpary dieslových motorů, a na kraji lesa pološílený bubeník třískal do bubnu. Větší peklo jsem si už nedovedl představit. Taková situace by byla inspirací pro výběrové kázání pátera Koniáše, ve kterém by líčil hrůzy pekelné. 

V náprsní tašce jsem měl ukryté Evangelium Janovo, což bylo proti předpisům, po tom kontráši obzvláště šli.  "Nermutiž se srdce vaše, věříte v Boha..." To byla jediná útěcha v té hrozné situaci.,

Po dvou měsících jsme se opět sbalili a odjeli zpět do kasáren. Tím jsme zakončili první rok vojny a končili i PŠ. Dostali jsme každý po frčce a připravovali se na příchod nováčků ročník 1940.