Sloužil jsem lidu, část 6.

Říká se, že čeho je moc, toho je příliš. Mám obavy, že i té mé vojny už  je tu příliš. Ale musím to nějak dokončit...prosím o trpělivost

Nastoupil ročník 1940 a z nás dosud vyplašených bažantů se stali mazáci, staří ulejváci. Leč vytoužený civil byl ještě nějakých 365 dní vzdálen, čili v nedohlednu. Nováčkové, kteří přišli zaplnit naší bažantnici, byli kluci k nezaplacení. S nima se dalo spolupracovat. I náš "starej" tvrdil, že oni jsou lepší "materiál", než jsme byli my. Tak jsem se tehdy dozvěděl, že voják je vlastně materiál. Vševojskový přijímač, pozůstatek starého řádu Alexeje Čepičky byl zrušen a základní výcvik se děl přímo v jednotkách. Naší baterii velel nadporučík Kolář..

Na Vánoce jsem dostal opušt'ák na 4 dny a tak jsem s radostí odjel domů do Prahy. Výtečná štědrovečerní večeře, výborná pohoda, po věčeři můj děda vyprávěl o jeho vojně, kdy bránil Císaře pána a Rakouskou říši mezi roky 1904 až 1906. Oba jsme se shodli. Ty zelené oficírské mozky, které obšt'astn'ovali vojnu našim dědům zůstaly stále zelenými, nic se nezměnilo.

Po vánocích se PL bateie i všechny tři PL čety připravovali na střelby do prostoru Jince. Sbalili jsme si těch pár švestek (už si přesně nepamatuji, kolik těch švestek bylo) a odjeli jsme do prostoru Jince. Tam jsme byli ubytováni. jako obvykle, v nehygienických dřevěných barácích. Jediné záchody, které tam byly, byl takový přístřešek, připomínající zastávku autobusu, někde v nějakém zapadákově. Bylo to dlouhé a široké prkno se šesti otvory, čili až pro šest uživatelů najednou.To měl být záchod. Přední stěna která by nabízela trochu soukromí tam nebyla a tak vojáci všech šarží tam byli z dáli viditelní. Bylo komické, když si tam sedl nějaký bažant a vedle něho oficír. Ten oficír zpravidla rozpaky nevěděl, jak se chovat a někdy tam ,mnohý z nich pronášel neuvěřitelné filosofické úvahy. Nazývali jsme to "šestiválec". A tak vojsko se tomu šestiválci vyhýbalo a chodilo do blízkého lesa se vyprázdnit, i přes přísný zákaz do lesa vstupovat. Ten jinecký prostor sloužil vojště armády Císaře pána, pak armádě ČSR, pak německému Wehrmachtu a nakonec naší armádě lidové. Všude nevybuchlá munice, nebezpečí vstupu. Jenomže vojsko ten zákaz obcházelo i s důstojníky a tak, když každý voják šel jednou denně,.těch zhruba 400 vojáčků tam za 30 dní tréningu zanechalo nějakých 12000 "odpadků" lidských těl. Puch příšerný.

Pak nastal ten pravý výcvik. Protitletadlová děla v palpostech, řácky zamaskovaná, vojsko připravené k palbě. Letadla tahala za sebou na špagátě asi 300 metrů dlouhém drátěné pytle, do kterých jsme se strefovali. (většinou marně) Obloha zatažená. Velitel střelnice zavelel: "Děla druhé baterie, na cíl nad prostorem číslo tři pall!!!" Kanony, vlastně takové dvouhlavnové kulomety ráže 30 mm se rozštěkaly, ostré střely lítaly všude, jenom ne na ty cíle. Piloti asi umírali strachy. Najednou přijel v Jeepu nějaký kapitán a zařval: "Palbu zastavit, hlavně do mínus 5" Všichni kluci srazili hlavně do mínus pět stupnů, kromě vojína Křečka, který v panické hrůze sce srazil hlaven' do mínus pět, ale zároven' sešlápl spouštěč. Jeho kanon rozštěkal a plnou dávku ostrých nábojů vypálil do pytlů s pískem, které ohraničovaly jeho pal post. Celá předprsen' se zvedla a vzduch se naplnil pískem. Pytle od písku létaly ještě několik minut nad prostorem. Oficíři šíleli. Vojín Křeček přežil, vyděšení piloti též,ale všichni oklolo mněli oči plné písku.

Co se vlastně stalo? Protiletadlová obrana Prahy zjistila, že do prostoru, kam jsme stříleli v té neprůhledné mlze zabloudilo civilní letadlo Swis Air, Super-Constelation. Celé střelby, jako každý rok před tím a potom skončily naprostým nezdarem.

Přišel květen roku 1960 a s ním veliké politické změny. Náš osvícený soudruh prezident Antonín Novotný vyhlásil, že jsme štastně dobudovali socialismus a přidal do zkratky ČSR ještě jedno "S" a vyhlásil všeobecnou amnestii pro vězně. Všechna vyštřování byla zastavena. Mnoho mých spolubojovníků mohlo odejít na rok do dolů na Ostravsku. Zbytek vojny prominut.. Týkalo se to i našeho staršiny.

Nadporučík Kolář si mě zavolal do své kanceláře. Stál jsem tam v haptáku očekávaje co z Koláře vyleze. Kolář tam v bačkorách a v rajtkách rajtoval po kanceláři a nakonec spustil: "Marek, víte, že dosavadní staršina Hlaváč odešel do dolů. Konečně jsem se toho zloděje a grázla zbavil. Potřebuji za něj náhradu. Vy jste z druhého ročníku jeden z mála, který umí číst a psát. Navrhuji vás tímto do funkce staršiny a na povýšení do hodnosti četaře. Byl jsem zaskočen. Po poradě s klukama jsem to přijal. Přenechal jsem velitelství děla desátníkovi Tondovi Vášovi a převzal jsem sklad věcí. Měl jsem svoji kancelář a jednoho bažanta jako písaře. To byl hodný hoch o pár let starší. V civilu se jednou opil a při jízdě na motocyklu zabil jednu mladou dívku. Odseděl si 4 roky, pak ho přidělili k nám do Boru. Funkce staršiny byla dost ulejvárna. Denní hlášení o stavu baterie plukovnímu písaři "doktoru" Špálovi. S tím jsme se spřátelil a kolikrát jsem s ním pobyl v jeho kanceláři při kafíčku (byl jím dobře zásoben) a také jsem se dozvěděl mnoho drbů hlavně o manželkách mnohých oficírů. Také, že k naší baterii přijde nový poručík Zahán'ka, prý je to alkoholik.

Potom, ke konci léta se celý náš pluk zůčastnil celodivizního cvičení. přemístili jsme se manévrem z Boru u Tachova Přes Stod do prostoru Doupov. Kasárenský rozhlas vyhlásil bojový poplach pro celý pluk. Oficíři o tom neměli tušení. Přišlo to jako pěkné překvápko. Naše PL baterie musela být z kasáren první, všech 12 kanonů zakopáno v existujících okopech na kotě 525 a muselo být zamaskováno. Pozorovali jsme ten cvrkot dalekohledy a ten neuvěřitelný zmatek, který se nám odehrával před očima. Nejprve vyjížděly tanky a zaujaly postavení podél silnice vedoucí ke hranicím na Norimberk. Dostali jsme ostré náboje do našich nových samopalů vzor 58, která nahradily zastaralé samopaly vz. Sa 26 a ostré ruční granáty. Tím, že jsme měli ostré náboje, oficíři byli snad ti nejlepší naši přátelé. Druhý den se pluk přesunul až ke státní hranici. Tam jsme se dozvěděli, že budeme nepřítel a zaútočíme na naši mírumilovnou vlast.

Zhruba po 12 hodinách jsme dostali rozkaz k přesunu. Celý prapor musel nalepit na přední okna nákladáků modré nálepky, a ty jsme museli nalepit i na helmy a na rukávech jsme měli modré pásky. nepřítel, který měl zaútočit měl vše v červeném. Jeli jsme, celá kolona od hranic do vnitrozemí přivítat nepřítele. Nastal večer. jeli jsme po nějaké okresní silnici, vůbec jsem nevěděl kam. Jenom jsem následoval Vétřiesku před námi. Vezl jsem nějakou munici, studenou stravu, bojové filtry do masek, atomkedsky a jiné krámy potřebné k úspěšnému zničení mepřítele. Začalo pršet. Silnice začala být špatně sjízdná. Náhle se nám celý předek Vétřiesky naklonil doleva. Píchli jsme. Co ted? Byli jsme poslední vůz kolony naší jednotky. Že jsme se ztratili, nikdo z naší baterie nezeznamenal. Řidiči nákladáků za námi začali být nervozní a několik oficírů na mně řvalo, abych s tím krámem uhnul. Ale kam? Tak jsem řekl Pištovi, mému řidiči, aby sjel ze silnice. V tu ránu se kola zabořila do měkké půdy. Nebylo hnutí. Hever nepomohl, bořil se do hlíny jako do škubánek s mákem. Nezbývalo než čekat. Přijela motospojka a ta poslala na naši záchranu četu techniků, kteří nás z toho bláta vysvobodila. Jenomže jsme se ztratili z kolony. Zpátky na silnici nás nikdo nechtěl pustit. Musel jsem vylézt z vozu a vysvětlit, co se nám stalo. Nikdo nevěděl, kam naše jednotka odjela. Pustili nás na silnici. Po chvíli k nám přiběhl nějaký oficír a začal řvát, proč nemáme nasazeny plynové masky. Tak jsme si je s Pištou nasadili, ale bez filtrů. Filtry byly vzadu na korbě. Oficír tedy pokračoval ve řvaní, ale my jsme mu ujeli. Přijeli jsme na nějakou křižovatku, kde stál regulovčík. K našemu zděšení měl červené označení. Šlápli jsme na plyn a dali se opačným směrem, než regulovčík naznačoval. Tím jsme svedli asi tucet nákladáků "červených". Za chvíli jsme zjistili, že už za námi nikdo nejede, Zpomalili jsme a dorazili na nějaké prostranství, kde byla spousta křovisek, ale  půda už byla pevná. Sundali jsme plynové masky. Nechtěli jsme padnout do zajetí "červených", abychom se vyhnuli případnému "ukřižování". To spočívalo v tom, že "zajatci" se protáhla dlouhá tyč oběma rukávy, Rozpaženýma rukama se nedalo pohnout a tak byl ten zajatec zavěšen do zákopu a čekal, až ho někdo vysvobodí. Běžná to taškařice při manévrech, často prováděná i přes přísný zákaz nadřízených. Světla auta musel být jen ten pověstný "notek" čili mdlé modré světlo, které osvětlilo terén jen na 3 metry dopředu. Jeli jsme stále dál tím nerovným terénem, projížděli jsme různými křovisky. Nějaký vnitřní hlas mi neustále říkal, abych zastavil. Pišta na můj povel zastavil, Vylezl jsem z vozu a s batekou popošel trochu kupředu. Prošel jsem tím křovím. S úděsem jsem zjistil, že jsme zastavili na pokraji starého lomu. Pokračovat dál jen asi 3 metry, zřítli bychom se se vším dolů do lomu asi 5 metrů hlubokém. Děsně jsem se třásl a děkoval Bohu, že mi dal to vnuknutí zastavit. Na náhody nevěřím. Ráno, kdy už bylo jasně vidět jsme se dozvěděli, že jsme asi 15 km od naší jednotky. Hlásil jsem se u velitele Koláře, který na mně řval, že mi přišije prokurátora, až zčernám. Kluci neměli co jíst a neměli bojové filtry v oblasti slzného plynu. Stal jsem se velmi populárním.