Pracoval jksem na projektu A1 část 3.

 Všichni, kdo jsme byli zainteresováni v prováděcím projektu v kanceláři, jsme se malým rozdrcaným letadélkem Douglas DC 3 a ruským padoletem Il 14 přesunuli s veškerou dokumentací do Jaslovských Bohunic na Slovensku.

Jaslovské Bohunice je malá vesnice blízko řeky Váh mezi Pieštanami a Trnavou. Jen pár kilometrů na západ se nacházela pověstná věznice Leoplodov. Ubytováni jsme byli v Trnavě na svobodárně. Náhradní bydlení bylo v dřevěných zašpiněných barabiznách přímo na stavbě, kde jsme přespávali, když jsme museli zůstat na stavbě několik dní a pracovali no-stop. V Pieštanech kus cesty na sever jsme měli zaplacené celé vrchní patro v hotelu EDEN, a kde jsme měli takovou odpočinkovou oázu po stresových šichtách.

Celá stavba atomové elektrárny se nacházela na takové planině na pozemku asi 600 x 600 metrů. Vše bylo ohraničeno ostnatým drátem, vstup nepovolaným osobám přísně zakázán. Uvnitř nedokončené budovy elektrárny se nacházela hluboká šachta s všelijakými důmyslnými schodišti a průchody a kde se prováděla montáž (předehřívání, svařování a žíhání segmentů nádoby) Každý z nás měl na starosti instalaci části zařízení, které před tím konstruoval. Můj úkol byl stavět vnitřní ochrannou izolační stěnu nádoby. Neexistovala pracovní doba. Pracovalo se ve dne v noci, střídali jsme se zhruba po 12 až 16 hodinách. Nebudu zde popisovat postup, to by bylo po výtce nudné povídání.

Bylo nám přiděleno asi 40 montérů, většinou z východního Slovenska, kteří přišli do Bohunic 'rýžovat' zlato. Mzdy byly pohádkové. Přesčasy, odlučné, diety. Takový montér vydělal zhruba 6 až 7 tisíc tehdejších korun měsíčně. Domluva s nimi byl nadlidský úkol, taktéž mhohé přinutit k nějakému pracovnímu úsilí. 

Musím se zmínit o všelijakých událostech, které stojí za zmínku. Když se provedly náročné svařovací operace, ihned bylo nutné zajistit určitou tplotu segmentu. Montéři museli ihned nastoupit a pracovat. Předčasné vychlazení segmentu by znamenalo katastrofu. Hledal jsem hocha, který mi byl přidělen jako montér. Nikde jsem ho nemohl nalézt. Až po nějaké půlhodině jsem ho objevil 'zašitého' někde v malé chodbičce. Do práce se mu nechtělo. "Věš Čhún sprostý" mne uvítal. "takto zo mnů hovoril jeden somár. Udrel som ho a on strávil týžděn pod kyslíkom". Vycouval jsem a dal se do práce sám. Ve skladě tam pracoval jeden mladý muž, pan Halenka. Byl to silný člověk, asi dvoumetrový obr. Takový Juraj Jánošík z Těrchovej. S ním byla spolupráce pohádková. Vždy, když bylo potřeba, dopravil patřičný materiál včas na staveniště. Jen někdy s ním byly potíže. Celé to prostranství stavby bylo nevydlážděné, všude bláta po kotníky. Píchačky pro montéry a ostatní dělníky se nacházely vedle naší kanceláře. Byl deštivý, blátivý den. Něco jsem hledal v dokumentaci, když se ozval telefon: "Túto Halenka, Jánko možeš mi odpíchnut' lebo ja som na druhej strane stavby, a všude je vela blata" Odpíchnul jsem mu. Ke konci směny totéž. Jenomže přiběhl Evžen Sehák a bědoval: "Kluci, hledám Halenku, potřebuju něco ze skladu, ale Halenka nikde". Hned mně to 'trklo' Halenka volal z hospody a vůbec na stavbě celý den nebyl. Jenomže onn se nám odvděčil. Viděl, že nás podfoukl a tak jednoho dne se v kanceláři objevil, položil na stůl pečenou husu a demižon vína, "Tůto som doněsol hodového chalani" a odešel. Chodívali jsme často do vesnice, kde bylo hodně domků postaveno z betonu kradeného ze stavby. Byl to specielní olovo-beton, který ze stavby mizel a v Bohunicích vyrostlo několik rodinných bunkrů, ketré by přežily i atomovou válku.

V hospůdce jsme povídali. Evžen se hodně rozhovořil o svém životě, o jeho dramatickém útěku do Anglie a posléze jako vojáka v československých jednotkách . Po válce byl mnohdy vyslýchán OBZ a později StB. Bojoval na té špatné straně a tudíž byl špion pro britskou I16.,Nakonec mu bylo znemožněno vykonávat jeho zaměstnání. V té hospodě bylo tehdy několik Slováků, kteří nás neustále pozorovali. U jiného stolu seděl pan Halenka. Těch několik Slováků se zvedlo a začalo nás obtěžovat, mluvili něco o sprostých (blbých) Čehúnech a o dotrepání papuly. Jenomže tam byl pan Halenka. Ten se zvedl a odstrčil hochy svoji obrovskou tlapou. "Žádné dotrepání papuliy něbude. Toto sú naši bratia a tak to zuostaně." Hoši se odporoučeli a byl klid. Pán Halenka tam v té hospodě byl skutečnou autoritou.

Pan Halenka se s námi několikrát setkal v hospodě, jednou přivedl i svého otce. Ten jeho otec, to byl takový typický statný sympatický Slovák, vysoké čižmy, široký opasek a kožešinovou vestu, jen mu tam namalovat ten tuli-lipán. Dali jsme se do hovoru. Pan Halenka mladší nám sdělil, že my tol'ko zarábáme, ale on len tisíc dve sto korún mesiačne. Divili jsme se proč, Bohunice, to byl zlatý důl.... "ale čo mám rozprávat' něchcem vjacej, abych nemusel platit tej bosorke alimentou. Já si zarobím vjacej pen'azí ako vy všetci is vašim rjaditělom. Ja mam pletací stroj na plotov. Dajtě mi drůt a oplotím vám celé Slovensko. Mam šrotovník a šrotujem obilje pre celú dědinu. A v piečke pálím pre sůsedov těhle. Já něpotrebujem zarabat' mám všetko"

Jednoho dne jsem měl na starosti uložení těžké montážní plošiny do nádoby, kdy nastala další etapa svařování segmentů. Ta mnotážní plošina vážila několik tun a všichni, kteří na nádobě pracovali museli okamžitě vyklidit prostor. Obrovský jeřáb pomalu pokládal plošinu do nádoby. jenomže se tam objevilo několik zamračených pánů v šedivých kloboucích a černých kabátech. Nevěda o koho jde jsem zahalekal: "Pánové, račte vyklidit místo, aby vám tem lívanečník nespadl na hlavinky". V tu ránu ke mně přistoupil jeden z nich, zatáhl mně do kouta a začal řvát, jak si to představuju takto mluvit s bulharskou stranickou delegací. Prokázal se legitimací bezpečnosti. Zkoprněl jsem. Byl jsem okamžitě odstraněn z místa a páni Bulhaři dále riskovali, že  by jim ten lívanečník opravdu mohl na jejich hlavinkách přistát.

Stavba pokračovala, dostávali jsme vždy několik dní volna, které jsme trávili v Pieštanech v hotelu Eden. Zašel jsem si tam do malé restaurace na večeři. dal jsem si 'vyprážaný rezen', a zemiakový šalát. V restauraci bylo prázdno, pan vrchní promptně řízek přinesl. Dal jsem se do jídla. V tom se tam přihrnula romská rodina. Otec, autorita rodiny ve vysokých čižmách, jeho žena a asi půl tuctu dětí. Poručili si lahev slivovice a dali se do pití.  Jenomže za nějakou chvíli tam vstoupila jiná romské rodina a začalo objímání a líbání. Ta druhá rodina si také poručila lahev slivovice a chtěla hostit tu rodinu první. Otec rodiny první byl neoblomný a rozhodl, že ON bude hostit. Nastala hádka a nakonec rvačka. Otcové se do sebe pustili, matky se tahaly vzájemně za vlasy a děti sborově řvaly. Jeden otec vzal dva půllitry od piva každý do jedné ruky, křachnul je o sebe a těmi střepy vjel druhému otcovi do obličeje. Z jeho obličeje vytryskla krev a pan zraněný otec se skácel na zem. Jeho manželka začala ječet a chrstla mu nějaké pivo do obličeje. Okamžitě jsem se vytratil a pozoroval ten mumraj zvenku z okna. Rvačka, řvaní a ječení dětí pokračovalo. Vrchní zařval: "Žndári idů" A skutečně, přijeli policajti, jenže ted' se rvačka rozšířila i na policajty. Přijela přivolaná sanitka, ten malý station vagon. Zraněného otce tam strčili, jenomže se do sanitky cpaly i matky a děti. Když jednoho vytáhli ze sanitky ven, druhý se tam vecpal. Nakonec sanitka odjela s raněným a několika dětmi. Vše bylo zpacifikováno a nastal klid. Zbytek rodin policajti odvedli. Vrátil jsem se dojíst ted' už studený 'rezen'. Pan číšník mi sděli, že to jsou obě slušné rodiny a poctivě pracují. Mají v Piaštanech na starosti odvoz odpadků. O jejich slušnosti jsem si udělal svůj vlastní názor. Takových podobných příhod tam bylo mnoho. Nepopisuji je všechny, Blog by byl dlouhý a únavný. Jeden problém vyvstal, když se zjistilo, že na zimu, protože v budově bylo teplo, přilezlo velké množství krys z okolních polí. Noa v létě by ty krysy opět odpochodovyly zpět do polí. Jenomže v případš provozu elektrárny bylo nebezpečí, že by byly silně radioaktivní. Vím, že případ řešilo vedení stavby.

Celé svaření segmenů a žíhání bylo úspěšné. Všichni zodpovědní si oddychli.  V červnu roku 1967 končil náš projekt a my se rozjeli do našich domovů. V té době jsme s manželkou stvěli svépomocí, ale mohli jsme si dovolit platit dělníky. Ostatní nám záviděli. "Pán si to vše přišel  zaplatit, to my si nemůžeme dovolit"  Oddělení A1 jedna bylo rozpuštěno.

Epilog.

Po skončení projektu A1  jsme jenom pracovali na jiných malých projektech, o jednom píši v jednom svých dřívějších blogách. Vedoucí, Ing. Prachař zůstal ve výrobní konstrukci. Eavžen Sehák byl okamžitě propuštěn a pracoval jako dělník na pražském metru jako operátor sbíječky. Inženýr Lahoda byl promptně vyhozen a stal se nádeníkem v dílně...odvážel špony na smetiště. Mladík, který byl původně odsouzen k trestu smrti a pracoval v A1 jako výkonný výpočtář skončil jako pomocný dělník v pražském metru, kde se setkal s Evženem Sehákem. Inženýr Pazdera brzo zemřel na rakovinu plic. Tak tak se dočkal penze. Pán,,který byl terčem všelijakých kanadských žertíků...a tady prozradím jeho pravé jméno, jmenoval se Jroslav Lev a spolu s jiným inženýrem Zubrem okupovali jednu kancelář, kde se skvěl nápis..."hic sunt leones"   Zde jsou lvi.

S mnohými jsem udržoval písemný styk i odsud z Kanady. S Jaroslavem Lvem, znalcem pražských památek a s Evženem Sehákem, jsem si dopisoval až do roku jejich smrti v roce 1986, s ing Prachařem jsem se i několirát setkal v Praze při mých návštěvách po sametové revoluci. Rádi jsme vzpomínali na časy minulé, které i pro mne byly dobrou životní školou. Snad se někdy vrátím k dalším vzpomínkám z té zajímavé doby.

elektrárna