Cesta až na konec světa...Ohn'ová země

Už jako malý kluk jsem toužil poznat ty dálavy popisované v dobrodružných knihách, Patagonie, Ohn'ová země měly vždy tu zvláštní přítažlivost i pro kluka - osmdesátníka

Před pár lety se v novinách objevil inzerát společnosti, která nabízela za rozumnou cenu plavbu výletní lodí kolem Jižní Ameriky. Dali jsme se zlákat.

Obrovská výletní lod' Ruby Princes společnosti Carnival Corporations pojme nějakých 3000 pasažérů, a nabízí  jim nevídaný přepych. Řekl bych, že to vše, co nabízí je až hříšný přepych...leč je k tomu hnaná velkou konkurencí jiných společností, třeba lodí Holand American.

Nejdříve jsme podstoupili nudnou cestu letadlem z našeho Vancouveru přes Toronto na Santiago de Chile, hlavního města Republiky Chile, která svým tvarem připomíná ne dlouhou nudli, ale doslova špagetu, dlouhou nějakých 4200 km sever- jih, nejširší místo v poušti Atacama přímo na obratnílu Kozoroha pouhých 250 Km.Ten let přes Toronto byl opravdu dlouhý, ale přímější let přes Denver v Coloradu by byl o nějakých 30% dražší. Teda nejprve do Toronta, cesta trvající 5 hodin, bez jediného loku vody, či snad nějakého zakousnutí, na letišti čekání přes noc na letišti dalších 7 hodin, až nakonec krásný, ale dlouhý  jedenáct a půl hodiny trvající  let do Santiaga. Přeletěli jsme rovník, což nám bylo oznámeno kapitánem a pilotem lodi a pak už jsme se blížili k obratníku Kozoroha a dále až k rovnoběžce 33 jižní šířky, abychom konečně v Santiagu přistáli. Hned na letišti jsme museli prodělat důkladnou prohlídku přísnými celníky, kteří s sebou měli roztomilé pejsky zvědavě čuchající ke každé kabelce či jinému zavazadlu přiletivších pasažérů. Ke kabelce mé manželky si jeden psík čuchnul a sedl si poslušně do pozice signalizující, že moje žena má bud' v kabelce kila drog, nebo ovoce či zeleniny. Jeden opistolovaný chilský ostrý hoch vtáhl moji paní i s kabelkou do malého kamrdlíku, kde bylo zjištěno, že se žádné drogy či ovoce a zelenina nekonají.V kabelce nenašli nic závadného, leč pejsek se stále vrtěl. V kabelce pak našli dvě stopky od jablek. Pan ostrý hoch s mnoha omluvami manželku propustil.

Město Santiago z výšky letícího kolosu se zdálo být velice obrovským městem. Na severu se tyčí  zasněžené velehory mohutných And, město samo obr o nějakých 6,5 milionů obyvatel i s předměstími. Ve městě jsme se nestavěli. Město samo dost fádní, jako každé veliké město obou Amerik. Spousta muzeí, jezdeckých soch všelijakách generálů a jiných potentátů cizincům nic neříkajících, nemluvě o muzeu 'pokrokového básníka' Pabla Nerudy, který svého času dostal Stalinovu cenu. Pokračovali jsme tedy pohodlným autokarem na západ do přístavního města Valparaiso, čítající nějakých 900 000 obyvatel i s předměstími. Ten název města prý znamená 'ráj v údolí'. nechápu proč...celé město sedí na krásném kopci. Kousek, coby dvakrát kamenem dohodil, je další krásné město Vin'a del Mar....Vinice u moře. kde se v roce 1962 odehrával světový pohár ve fotbale a kde se naši čeští hoši umístili na druhém místě, kdy prohráli s Brasilií o jeden gol.

Cesta do Valparaisa vede fádní aridní krajinou s mnoha schnoucími eukalypty dovezenými z Australie, a kde jsou rozsáhlé vinice bílých hroznů, které dávají světu vynikající bílá vína, jako Tarapacá, Gran reserva a Casablanca.

Přímo na pobřeží Valparaisa je obrovské tržiště, dlouhé nejméně půl kilometru. Tam se dají koupit všelijaké předražené tretky, ale i slušné praktické artikly. Smlouvání cen nepřipadá v úvahu. "Esto es Chile, no el oriente sen'or" Toto je Čile, ne nějaký orient, pane.

Nalodili jsme se na obrovskou Ruby Princes a odpluli od břehů Chile, ne však z jeho výsostných vod.

Pokračovali jsme v plavbě dál na jih. Na jižní polokouli bylo léto. Konec ledna, leč počasí se moc letně nechovalo. Teplota kolem 15 stupni (naštěstí plus) a tak jsme oblékli teplé bundy. Nicméně pohled na pobřežní pohoří nádherný, na západ potom zatím klidný azurový Pacifik. Minuli jsme pobřežní města Talahuano, Concepcion, Valdivia to už jsme zajížděli průlivem Chacao doGolfo de Corcovado do klidnějších vod Pacifiku. Přistání ve městě Puerto Montt. Pokračujeme dál na jih, Objevovali jsme celou lod' Ruby Princess je obrovský kolos s dvěma bazeny, několika bary, kde se dá koupit alkohol, a kde našince náležitě odřou. Za sklenku se platí až 8 dolarů US. a mladíku, který vám denně uklízí kajutu musíte dát štědrou diškreci, plus deset dolarů denně na osobu, peníze, o které vás odře lodní služba na konci vaší pouti. Čili ta konečná cena nebyla tak nízká  na kterou nás na cestu lákali.

Víc obrázků lodi jsem nemohl vložit, přesahovaly velikost 5MB

Pokračujeme dál na jih. Počasí se nelepší, vane stále studený vítr aje citelná zima. Tot' jihoamerické léto. Mnozí z vás jistě četli Verneovku 'Dva roky prázdin' ten neskutečný sen všech poctivých školáků. Ti chlapci tehdy ztroskotali u břehů Jižní Ameriky na ostrově, který nazvali 'Chairmanův ostrov' Ve skutečnosti to byl ostrov Hanover.  Pomalu vjíždíme do Úžiny Fernando Magellanes, portugalského objevitele,ve službách Španělů, který tou úžinou projel pár let před námi...v Řijnu roku 1520. To už ale vplouváme do nejjižnější části jihoamerického kontinentu do nejjižnějšího města Chile Punta Arenas, ležícího na břehu Magellanské úžiny. (Estrecho de Magellanes)

Punta Arenas je docela nudné město, izolované od vlastního Chile mohutným pásmem hor. Do města nevede žádná silnice. Spojení jenom letadly a loděmi. 

To už jsme v nejjižnější části Republiky Chile. Plujeme dále Magellanskou úžinou, velice mělkou, kde na dně leží nesčíslně lodí všelijakých objevitelů a dobrodruhů, Několik set kilometrů na sever už je bájná Patagonie, obrovské území ležící po většině v Argentině a částečně i v Chile. To území má rozlohu jako dva evropské státy Francie a Německo dohromady...leč je málo osídlené. Víc než obyvatel tam je mnoho stád ovcí. To je také země, kam nás Čechy chtěl vystěhovat pan Adolf Hitler, abychom mu v Evropě nepřekáželi.

Pokračujeme dál na jih,mezi stovkami malebných ostrovů a ostrůvků k Ohn'ové zemi...Tierra del Fuego. To už je poslední výspa civilizace a kde se nachází 'Fin del Mundo'- konec světa. 

Následuje Canal Beagle, to už připlouváme k argentinské části Ohn¨ové země.  Všude kolem nádherné hory, ostrovy s malebnými zálivy silně připomínající naše Hory Skalisté.

Připlouváme k nejjižnějšímu městu světa k argentinskému městu Ushuaia. Ono to sice není nejjižnější město světa, město Puerto Williams je sice jižněji, ale leží v Chile a tak Argentinci si žárlivě střeží své prvenství. Tam už je opravdu konec světa. Pár kilometrů jižněji už to hlásá veliká tabule na konci silnice.

Pokračujeme dál Canalem Beagle a vyplouváme na otevřené moře. Ještě jižněji je už poslední kus země, Cabo de Hornos. Mys Hornův. Celý ostrov obeplouváme. Tam se vody Pacifiku a Atlantiku sbíhají. Moře je neklidné, lod se povážlivě houpá. Nějak se ty dvě vody nemohou dohodnout. A potom už plujeme k Falklandským ostrovům. Bylo nám zdůrazněno, abychom v Argentině používali jenom název 'Islas Malvin'as', na ostrovech samých pak jenom Falklandy, abychom se nedostali do potíží.

Falklandy, pusté ostrovy, naprosto bez lesé a placaté jako lívanec, nejvyšší hora asi půl metru vysoká s nějakámi čtyřmi tisíci obyvateli, ze kterých jich naprostá většina žije v hlavním městě Stanley. Kromě lidí Angličanů tam žije na milion ovcí. Země beze stromů, bez železnice a silnic. Jediná plodina, která na Falklandech roste jsou malé keříky Diddle dee s malými bobulemi, ze kterých Falklandané vyrábějí marmeládu. Velmi levnou. Za sklenici zvící polévkové lžíce platíte dvě anglické libry. Tak o tuto nezajímavou a fádní zemi se před nějakými čtyřiceti lety Angličané porvali s Argentinci, kteří si na ostrovy dělají nárok. Tehdy je Angličané pod vedení paní Thatcherové vyřídili během pár týdnů. Margaret Tchatcher je tam adorovaná jako svatá. Je tam veliký pomník padlým Angličanům a po Margaretě je pojmenovaná ulice v městě Stanley.

Na Falklandech panovalo opravdové léto. Drobně pršelo a teplota vystoupila až na 6 stupnů Celsia. Nezbývalo než plout dál na sever. Tentokrát klidný Atlantik. Každou noc jsme vyhlíželi Jižní kříž, ale ten se nám naschvál schovával za mírným oparem. Za tři dny jsme dopluli do ústí obrovské argentinské řeky Rio de la Plata. Připluli jsme k břehům argentinského velkoměsta Buenos Aires. Po krátké prohlídce skutečně krásného velkoměsta jsme pokračovali autokarem do rozlehlé Estancie, o rozloze 3000 hektarů, Nějakých 2000 hektarů zabraly vinice, především červených hroznů Malbek. Byli jsme pohoštěni obrovskými steaky z vynikajícího hovězího masa a lahvinkou červeného Malbeku. Poté jsme se seznamovali s místní mláděží a pravými kovboji Gaučos.

Připlouváme k sevrnímu břehu řeky Rio de la Plata  ke státu Uruguay. Hned nás vítá krásné Montevideo.

'Montevideo, que lindo te veo, con tu cerro i tu fortaleza'!

Montevdeo, jak krásné je tě vidět i s tím kopcem a tvrzí!...to je znárodněná písnička všech Uruguajců, tak jako ta naše 'Na tom Pražským mostě'

Z Uruguaye jsme pak pokračovali dál na sever do Brazilie, do krásného Ria. To město žijící sambou, město s krásnými ženami všech barev, měso dvou krásných pláží Ipanema a Copacabana přeplněné starci i mladíky pilně trénující fotbal přímo na písku. Na vysokém kopci Corcovado se ty čí mohutná socha Christa Redentora s roztaženými pažemi, jakoby žehnajícímu celému městu. A přes údolí Botafoga pak vysoký kopec Acucar připomínající obrovskou homoli cukru. Rio je město s mnoha miliony obyvatel, ale i s mnoha chudinskými čtvrtěmi (Favelas), kde žijí ti nejchudší, a do kterých se nedoporučuje turistovi vstoupit. Je celkem jisté, že vstoupivší turista by už z Favely nevystoupil.

V Riu jsme opustili naší lodičku a pokračovali jsme letadlem do obrovskéhoo mnohamilionového města Sao Paulo. Odtamtud pak dlouhá cesta zpět do naší krásné Kanady.