Hurá k Jadranu!

V polovině let šedesátých minulého století se zdálo, jakoby komunistický režim v Československu ustupoval. Dokonce i mnoho lidí mohlo vycestovat i na Západ. O takovou cestu jsme se ani nepokoušeli. Zbývala tedy Jugoslavie.

I pro cestu do Jugoslavie se muselo úporně bojovat. I tam se muselo žádat podnik, kde člověk pracoval, a nakonec i ROH o souhlas, Vyplnování všelijakých formulářů, kde bylo výslovně napsáno, že se cesta do Jugoslavie nepovoluje přes Rakousko, byla typická šikana tehdejších let. Nakonec povolení bylo milostivě uděleno a my jsme mohli vycestovat. Nastala dlouhá a úmorná cesta vlakem, ve kterém bylo nesnesitelné vedro, ale my jsme byli štastní, že jedeme a po prve v životě uvidíme a užijeme si moře. Po dlouhé cestě jsme dorazili do Zagrebu, přesedli na vlak na Split a přes noc uháněli dál na jih. Ráno jsme se probudili celí utrmácení a uondaní nudnou cestou vlakem, ale hned jsme oživli, když vlak sjížděl z výšin Hrvatska dolů k moři. Tam se nám zjevilo nádherné tyrkysové moře. Vystoupili jsme z vlaku a hned se nás ujala jedna místní babka a nabídla 'zaspavanie'. Rádi jsme akceptovali nabídku a klusali jsme za babkou až někam do Tramtarie, kde měla svůj domek. Nabídla nám velice útulnou a čistou ložnici. Tak si tamní vydělávali na skromné živobytí. Zjistili jsme, že celá rodina žila a spala v malé kuchynce, kde byla namačkána jako sardinky.

Hned jsme letěli k moři. Do krásné teplé a čisté vody jsme slézali po strmém útesu, kde nás mohutná vlna hned vrhla několik metrů na štěstí ne ke skalisku, ale od skaliska. Stěží jsme se doplácali zpět na břeh. Ale ta nádhera! Krásné slunce Jadranu bylo tak silné, že jsme byli hned rudí, jako ti, kdo nám tu cestu milostivě povolili. Nějaký krém na opalování jsme nesehnali. Koupili jsme si tedy litr čerstvě vylisovyného olivového oleje a celí jsme se s ním polili. Byli jsme lesklí jako nějací gladiátoři v arenách starého Říma. Olej nepomohl a my byli spálení. Hledali jsme nějaké místo, kde bychom se schladili. Našli jsme trosky starého paláce římského císaře Diokletiana, který tam míval svoji skromnou rezdenci. Na zbytkách těch stěn a sloupů si místní stavěli krámky, kde prodávali svoje artikly chtivým turistům. V katakombách paláce jsme slyšeli nějaký mužský kvartet krásně zpívat českou lidovou písen 'Pod našima okny teče vodička' v těch stěnách byla nádherná akustika a tak jsme se zaposlouchali do celého přadu zpěváků ze splitského rozhlasu. V katakombách příjemný chládek, ale nám se na těle lepila košile, protože ten olej nešel smýt.Dlouho jsme ve Splitu nezůstali. Vstoupili jsme na malou lod a pluli podle břehů Jadranu dál na jih. Cesta nádherná. Pluli jsme asi tři kilometry od břehu a kochali se pohledem na krásnou krajinu. Ostrov Svaty Stefan, Boka Kotorská, Dubrovník s jeho tvrzí svatego Ivana, ale za pár hodin plavby přišla silná bouře, vítr a vlny dosahující až dvou metrů. Naše kocábka se zmítala ve vlnách a mně stále zněla i přes mořskou nemoc, která trápila i posádku, písen 'Moře zuří vlny dmou se zle je s lodicí jak se zmítá silnou vichřicí'

Leč i tu bouři jsme přežili, sice polomrtví mořskou nemocí, ale přežili. Na palubě lodi i dole v podpalubí nebylo kam šlápnout. Nebudu tu popisovat proč. Laskavy čtenář jistě domyslí. Námořníci tedy použili hadice a dělali nám cestujícím cestu, abychom nesklouzli někam do hlubin moře a nestali se přesnídávkou žraloků. Vystoupili jsme dole v Černé hoře v městečku Budva. Nebyli jsme schopni jít. Stále jsme se houpali i na asfaltové cestě, byli jsme stále ještě v bouři. Přihnal se k nám takový malý sporý muž, představil se jako Ivan Markovič, prakticky můj jmenovc, popadl naše kufry a pádil někam do džungle Černé hory. My, houpajíce se jsme klusali za ním po úzké cestičce a plni čumbrků napíchaných na košilích jsme dorazili s panem Markovičem k takové boudě, stavěné ze škvárových bloků, kde jsme se ubytovali. To bydlení bylo skoro zadarmo.  Uvnitř bylo příjemně chladno, místnost, kde jsme se ubytovali měla jenom podlahu 'ulízanou' z hrubého betonu, veškeré zařízení uvnitř byly dvě nemocniční postele, natažená šnůra na prádlo a asi tucet kolíčků. Na chodbě čistá koupelna a záchod. Vařili jsme si na malém pionýrském vařiči na tuhý líh.

Přes den tam krákaly slepice, venku se nedalo pro slepičince kam šlápnout, v noci tam neustále hýkal osel. Ale bydleli jsme!! 

Budva je staré zajímavé městečko, se starými historickými budovami, útulné hospůdky s mimořádně dobrým jídlem o víně ani nemluvě. Když jsme si dali talíř s opečenými brambůrky, nějakou rybu a rajčinkový salát, velký orosený džbán červeného 'Proška' byl podáván jako kompliment. Objevili jsme tam malou pekárnu, kde pekli žitný chleba, italskou zmrzlinu v místní cukrárně. Obchody plné všelijakých dobrútek, které poskytuje nádherný Jadran.

Na západ od Budvy se tyčily krásné hory. Vydali jsme se po turistické cestě právě tam, do hor. Šplhali jsme se výš, cesta i když stále sjízdná se úžila. Okolo nás přejelo auto švédské výroby. Z auta na nás otevřeným oknem pohlížel asi padesátiletý muž.  Nevěnoval jsem tomu pozornost. Za chvíli auto jelo okolo nás zpět. Zpozorněl jsem a vzal do ruky velký kámen pro strýčka příhodu. Auto zastavilo. Pán otevřel okno a zeptal se čistou američtinou, mluvíme li anglicky. Něco jsem tam vykoktal, že jako jo, že mluvíme. On hned na to, že nás tam pozoroval a že je tam spousta nebezpčných hadů. "Skočte do vozu, vezmu vás dolů do města." Pozvání jsme přijali. Vedle něho seděla pohledná žena, která se nám představila jako Helen O'Brian a ten chlapík, co drží volant je její muž Allen. Po cestě zpět jsme nějaké hady vyhřívající se na slunci viděli. "Někteří visí i za ocas ze stromů". Dojeli jsme zpět do města. Allan i Helen nás pozvali do jejich jachty, která kotvila právě v Budvě. Do hor se jen tak jeli projet. Byli to Američani z jižní Kalifornie z města Newport Beach. Byli aktivními členy společnosti National Geographic Society a ještě s několika dalšími člany této společnosti cestovali lodí Yankee, která společnosti patřila, po Středozemním moři. Pozvali nás na řáckou večeři a vyptávali se na náš život v Česku. Pak chtěli vidět naše ubytování. Moc jsme se styděli a nechtěli jsme je do našeho bunkru pozvat, leč oni neustoupili. Tak jsme je táhli mezi těmi čumbrky až k našemu bunkru. Byli nadšeni "How romantic"!! (Jak romantické!!)  Jak je svět malý. Já jsem měl přítele v Kalifornii v San Bernardinu, se kterým jsem si dopisoval. Tak jsem jim to sdělil. Ptali se na jeho jméno. "John Oliver ze San Bernardina"" "Vážně, naše dcera chodí do školy s Johnovou sestrou, to snad není pravda"! Dali nám svlou adresu a vzali si naší. Rozloučili jsme se. (V příštím blogu se ještě k O'Brianům vrátím.)

Pak nastal čas pokračovat v cestě. Zašli jsme do kanceláře té lodní společností, ale tam nám sdělili, že 'Brod' (lod) nepopluje, je 'Bura na moru'. Až se moře uklidní. Co ted? Taxík nikde, vlak ani autobus tam nejezdil. Nabídl se nám takový chlapík, že nás odveze do Boky Kotorské. Chtěl za to opravdový pakatel. Přijali jsme a s kufry se nacpali do jeho Fiatu 600 (pamatuje si ještě někdo to auto?), kde už seděl nějaký Čech s dcerkou s kufry a velkým demižonem vína, který jsem měl celou cestu na klíně. Kupodivu jsme se tam všichni nacpali a pádili směr Boka. Jelo se v noci, pan řidič pádil skoro nadzvukovou rychlostí po serpentinách dolů k Boce. Štastně jsme dojeli, ale vypadali jsme po té několikahodinové divoké jízdě hůř, než po té plavbě lodí

Pokračovali jsme do Dubrovníku. Ten nás uchvátil nejvíc. Krásný pohled na tvrz z nedalekého svahu, podmořské akvarium plné všelijakých příšer, jízda tramvají, kterou stavěll český pan Křižík.

Ještě jsme se stavěli v Bosně Hercegovině v 'lautr rovině' v Sarajevu. Tam jsme viděli mohamedánský pohřeb (velmi zajímavá zkušenost). Stáli jsme na místě, kde srbský nacionalista Gavrilo Princip zastřelil pana arcivévodu De Este i s jeho paní Chotkovou. V Mostaru jsme pili výborné Mostarské 'biele'. Víno se v celé Jugoslavii čepovalo ve zvláštních obchodech zvaných 'Podrum' Z velikých sudů se lilo přímo do lahví, které si zákazníci přinesli. 

Cesta pak pokračovala vlakem přes Bělehrad do Budapešti. Město jsme si prohlédli, krásný pohled z Halas bašty na město. Přešli jsme přes most Erzebet híd dolů do města, kde jsme se blízko budovy parlamentu v jedné zahradní restauraci stavěli na výbornou večeři pravého madarského guláše, K tomu jsme připíjeli Tokajský Furmint, který se prý ke guláši vůbec nehodí.

Do Prahy jsme dorazili totálně znavení, ale plni dojmů z naší první cesty do zahraničí (kromě té mé cesty s rodiči do Rakouska v roce 1944, o které jsem již psal)

Pár fotografií, které doplní text